φῆ
φῆ ou φή, conj. comme, Il. 2, 144 ; 14, 499, sel. Zénodote ; Antim. 79 Kinkel ; Call. fr. 518 ; Hh. Merc. 241 conj.
Étym. indo-europ. *bhe/o-.
φῆ
3 sing. impf. φημί.
φῆ : see φημί.
3 sing. impf. φημί.